články, recenze, rozhovory, komentáře

Poměrně málo známá kapitola z dějin, Hladový pochod z Krnova do Králík, zabalený do příběhu excentrického staříka. Dovedla bych si v knize představit více informací o tom, co se dělo během pochodu i po něm. Kam šli všichni vyhnanci po překročení hranic, co dělali, jaká byla první poválečná léta. Chápu, že detailní popis nebyl cílem knihy, ale vyvolalo to ve mě zvědavost.
Navzdory vzpomínkám na hrůzy odsunu, je to vlastně milé čtení. Líčení podmínek pochodu je jen jednou z částí knihy, je tu taky spousta odlehčeného blábolení, lekce sudetského zeměpisu a závěrečný happy-end. Možná mohl jít příběh ještě o něco víc do hloubky, ale postava Josefa Bohmische je i tak poměrně uvěřitelná. Trochu připomíná Rudišova Winterberga, ačkoli ten zachází mnohem dál. Celou knihu pak dobře uzavírá autorův doslov.
Knihu můžu s klidným svědomím doporučit. Snad jediné, co mi nesedlo, je grafická úprava. Obrázky byly hezké, font OK, ale ty slovní shluky na mě působily spíš rušivě.

LooneyCZ - databazeknih.cz

Druhá vynikající kniha tohoto autora. Úžasnou a nebojím se říct inovativní formou skrze hlavní postavu vylíčeny nehezké okamžiky doby. Nádherně popsaná místa a jejich proměna do dnešní doby. Z knihy jsem si mimo jiné odnesl několik frází, které začínám běžně používat :)                                                                                                                                                                    martin4618  - databazeknih.cz

1.47
Odhaduji osm set mikrolitrů ve vlasech a tričku... Jak naivně jsem pokračovala dnes v kavárně, že přeci pěkné čtení, že to půjde - ha, prý Den jako korálek...
Kdyby nebyla noc, tak na 152. straně mrštím knihou do kouta a zařvu, nebo aspoň brečím nahlas. Takhle jsem ji jen zavřela, zatla do ní nehty, dusila se bolestí a slzami. Nenáviděla se, že jsem knihu koupila, ač jsem dlouho nechtěla, protože jsem věděla, že budu brečet; tohle jsou příběhy, které mě bolí až moc, občas mě budí jako nočních můry, ale když Ty píšeš tak, že jsem si ji chtěla přečíst. ...A Ty to tam napíšeš, tou nejtěžší formou, jako když Goya maloval své přízraky. Přesto jsem ji znovu otevřela, "hlavně si nezopakovat ten první bod", přečtu další a zase. Už jsem ji nechtěla otevírat, ale na té dvoustraně se tohle opakovalo ještě dvakrát.
Nerozumím, jak může někdo takto psát. O to zvláštnější to číst, když je to někdo, koho nějak znám. Nádherně vždy popisuješ krajinu, jako impresionista.
Tahle kniha byla tolikrát opravdu vtipná, že jsem až vyprskla - "odškytala se projít kolem rybníka."
Před pár dny jsem knihu ukazovala a i tuto doporučovala známé. Bože! já byla v půlce a řekla ji, že je to odlehčeně napsané, že to je i pro slabší nátury, jako já...ech, musím za ní znovu zajít. Knihu jsem nakonec koupila díky poslední recenzi, kde se tomu čtenáři taky do ní nechtělo..., ale vyjadřil se nadšeně.
Je tam vše, celá paleta pocitů, umíš zavařit mozek, naštvat, podnítit k pátrání, sevřít prudce srdce, pohladit po duši, zklidnit, stáhnout k nenávisti i k lásce. A hlavně úžasně popsat i to neviditelné. 

Těším se na další knihu, i když se budu bát a těšit zároveň.
Děkuji, že tohle děláš, pátráš a předáváš. Je to tak důležité.                                                                                                                                           K.

Video: Události v regionech 24.7. 2023

V těchto dnech se na pultech knihkupectví objevuje kniha Pavla Šuby Na sudetských horách se nezpívá. Byla inspirována skutečnou událostí na Krnovsku, kterou sudetští Němci nazývají Hladový pochod neboli Hungermarsch.
Koncem června 1945 v Krnově začal divoký odsun tří tisíc žen, dětí a starců, kteří byli donuceni jít pěšky z Krnova přes Jeseníky až do Králík v okrese Ústí nad Orlicí. Nákladní vlaky transportovaly z Králík do do Německa ty, kteří Hungermarsch přežili. Každý desátý člověk ale stodvacetikilometrový pochod nepřežil. Zabíjely při něm nemoci, hlad, vyčerpání i násilí. Pamětníci a jejich rodiny se každoročně vracejí z Německa do Jeseníků, aby položili květiny u krnovského památníku Hladového podchodu a u Videlského kříže, který je nejvyšším bodem na cestě z Krnova do Králík.
Novináře a publicistu Pavla Šuba zaujaly téměř zapomenuté příběhy sudetských Němců natolik, že se pustil do párání v archivech i mezi posledními svědky a pamětníky. Jeho první knížka Klíč k Morgenlandu je inspirována zánikem stejnojmenné osady u Malé Morávky. V souvislosti s poválečnými Jeseníky narazil na informace o hladovém pochodu, který tudy prošel v roce 1945. Uvědomil si, že má před sebou tak silné téma, že vydá na samostatnou knihu. Překvapilo ho, jak málo se v českém prostředí dosud psalo a mluvilo o Hladovém pochodu, neboli o tragédii se třemi stovkami obětí.
Pavel Šuba se rozhodl, že spíš než literatura faktu osloví čtenáře příběh ve formě beletrie. Vypráví ho prostřednictvím vzpomínek fiktivního bruntálského rodáka Josefa Böhmische. To mu umožnilo na dávné události naroubovat sarkastické postřehy k dnešnímu Bruntálu. Konkrétně jeho vyprávění začíná setkáním na lavičce u Kobylího rybníka v centru Bruntálu, na které se Böhmisch dá do řeči s redaktorkou - novinářkou Zuzanou Patočkovou. Čtenáři z Bruntálu v knize poznávají nejen místní reálie, ale také skutečné osobnosti, které se staly předlohou literárních postav. Pokud se knižní starosta jmenuje Vlk, není už těžké si k ní dosadit skutečného bruntálského starostu a dnešního místostarostu Petra Ryse. "Kupujte, než ji v Bruntále zakážou!," glosuje koncepci své knihy ve zjevné nadsázce Pavel Šuba.
Na břehu bruntálského Kobylího rybníka už dokonce existuje Lavička Josefa Böhmische. "Tohle není banální story o poblázněným dědkovi, co oskvotoval polorozpadlou lavičku v Bruntáli. Tohle je příběh Josefa Böhmische, starého Sudeťáka, který se nechce nechat podruhé v životě vyhnat. Jako nechodící encyklopedie plevelně a neochotně otvírá svoje trauma z dětství, z tak zvaného Hungermarsche z Krnova do Králík, a tím i nezacelené rány celých jesenických Sudet. Snad mu budete rozumět," glosuje beletristickou podobu příběhu web hungermarsch.webnode.cz. Právě na něj odkazuje štítek na bruntálské lavičce.
Knížku nabídl do tamního informačního centra. Telefonát (nedoslovně) probíhal nějak takto:
- Chtěla bych vás požádat, abyste nejdřív poslal nějakou ukázku.
- Proč?!
- V nabídce píšete, že kniha je jakýmsi sarkastickým průvodcem Bruntálu. A my tady nechceme další knížku o tom, že se někdo Bruntálu vysmívá.
- Jednak si myslím, že spíš tuto reputaci napravuju, i když si z Bruntálu dělám trochu legraci, ale taky si myslím, že třeba Comeback udělal vašemu městu skvělou reklamu - zubatý žáby a tak…
- Ano, ale jde i o historii Bruntálu, která je tu pořád citlivá - odsun Němců a tak…!
Tak já tedy pošlu ukázku. Knížky dál posílám přes Zásilkovnu.

Bomba! Za jedno sobotní odpoledne, víceméně jedním dechem, přečteno. Velmi čtivá knížka, má to spád, má to vtip, je napsaná velmi poutavě na pozadí velmi smutných událostí... Na začátku mi pořád cukaly koutky, ale konec... jak jste se setkal s těmi lidmi... na tom místě... úplně mě mrazilo. Bylo to najednou celé strašně opravdové. Také jsem se na chvíli ocitla ve svém dětství, kdy jsme jezdívali za tetou a strejdou do Bruntálu. Bydleli v Uhlířské ulici, za panelákem na dohled Praděd, u rybníka jsme byly se ségrou jako doma... Jako bych se tam najednou zase ocitla. Díky moc za silný historický exkurz i za možnost vrátit se aspoň na chvíli do bezstarostného dětství. (L.P.)

Po téhle knížce jsem v knihkupectví sáhla jen kvůli názvu a krátkému úryvku na přebalu knihy. Bruntál, Krnov, Jeseníky, Králiky. "Můj rodný kraj. Kraj mýho dětství. To může být fajn letní čtení," blesklo mi při nákupu hlavou. Začátek knihy. Hlavní hrdina půl Čech, půl Němec, jméno Josef Böhmisch. Takový trochu cimrmanovský žertík. "Přátelé, kamarádi, bratři! Po měsících útrap a strádání nadešla konečně vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevernějším bodě naší zeměkoule stanul Čech. Je to sice poněkud zkaleno tím, že jsem Němec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i těmato nohama jsem Čech." (Dobytí severního pólu) Moje očekávání letního čtiva tedy na začátku bylo podtrženo. Ovšem ne na dlouho. Do Böhmische jsem se totálně zamilovala. Děda, ročník 1928, morous a já se do něj zamilovala jak puberťačka. A Zuzaně jsem strašně záviděla, že ho zná. (Jop, já vím, že jsou vymyšlení, klid, nezbláznila jsem se.) Celej příběh zasazený do kulis Jeseníků, který důvěrně znám. Každý obraz podkreslený mými vlastními vzpomínkami. Nikdo moc nechápe, proč miluju Jeseníky. Pro jejich tvrdost. Nehostinnost. Pro jejich krutou minulost. A syrovou krásu. A to všechno v knížce bylo. A ještě mnohem víc. Osud Němců /Čechoněmců, o kterém jsem měla jen učebnicové znalosti. Díky téhle knížce to najednou byla vlastně prožitá zkušenost. Krátké kapitoly, rychlý tok děje, žádné zbytečné opisy a velmi propracovaný příběh. Postavený na pravdivých událostech a fakt dobré znalosti regionu. Kvůli tomuhle jsem dokázala autorovi odpustit i ten téměř hollywoodský závěr i trošku přeplácanou grafickou sazbu knihy. Druhou půlku knihy jsem dočetla prakticky za dnešní jedno odpoledne a brečela jak malý dítě. Děkuju za to. Díky té knize jsem zase o kus poznala svůj vlastní rodný kraj. A vám to doporučuju úplně všem! A já jdu hledat svého Böhmische speriamo che non caghi!

#deníkjednýzrzky #ostravačkasjesenickýmsrdcem #pojďmečíst #sudety!

Nebudete tomu věřit, ale na Videlském sedle jsme nedávno spali a večer, když přestala jezdit auta, jsem stál u Videlského kříže a přemýšlel proč tam stojí. Říkal jsem si, že si to musím někde zjistit a pak jsem na to zapomněl. Uplynul měsíc a objevila se Vaše kniha. (M.N.)

Klíč k Morgenlandu bojuje proti té strašné době a bolesti láskou. Starej Böhmisch se s tím snaží vyrovnat humorem. Ale ať se snaží sebevíc, všechny ty hrůzy tam někde pořád někde jsou. Rána, co se nikdy nezahojí, jizva, která navždy zůstane. Smála jsem se hodně, plakala jsem trochu. Ta lavička musí být strašně pevná a silná. Tak pevná, aby unesla tu tíhu všech Böhmischů světa. Je tu totiž pro ně všechny. Aby si chvíli sedli a věděli, že v tom nejsou sami. A já mám obrovsokou chuť a touhu tam jít a doufat, že tam bude sedět. Skvotovat svůj bananabout. Ta lavička tam musí být nejen pro něj, ale pro nás všechny. Abychom mu pomohli zapomenout, ale přitom nikdy nezapomněli. Díky za to!              lenka8250

Na sudetských horách se nezpívá se četlo příjemně a rychle. Ocení zejména Bruntaláci nebo ti, co znají zdejší reálie. (Z.M.)

Jednoznačně inovativní přístup k tématu odsunu sudetských Němců. Pokud nepatříte k těm, co si potrpí na strohý popis událostí a přepis výpovědí očitých svědků, určitě doporučuju si knížku přečíst.
Hlavní postava - Josef Böhmisch - vám povypráví, jak to jako tehdy šestiletý kluk viděl on. Pravda, pokud si na to počkáte! Tenhle svérázný stařík je totiž plný historek (pozor, prokládá je přirovnáními, metaforami a pořekadly snad ve dvaceti jazycích!) a nedokáže ovládnout nutkání je sdělit redaktorce Zuzaně. Ta za ním byla vyslaná, aby vysvětlil, proč nechce dopustit odstranění staré oprýskané lavičky u rybníka na okraji bruntálského sídliště.
S ubývajícími stranami a kapitolami se přistihnete, jak jeho vyprávění přicházíte na chuť, a vlastně nevíte, jestli se víc těšíte na dokončení jeho příběhu nebo na to, co z dědka zase vypadne za perlu
Kdo máte smysl pro humor, chcete se dozvědět o málo popsaném listě naší historie a snesete i dávku romantiky a poetična, čtěte!
V doslovu si přijdou na své i ti, co si potrpí na osobní výpovědi svědků - hodně emotivní zážitek na závěr (ale kdo četl předchozí knihu Pavla Šuby Klíč k Morgenlandu, není překvapen).   zuzanana

Zhltla jsem to, blbě by se mi od toho odcházelo. Gratuluju k příběhu, co zůstane v hlavě. (G.L.)

Po dlouhé době jsem přečetla knížku tzv. jedním dechem a užila si v ní legraci, ale i mrazení v zádech. Zesílené emoce, kromě té pro nás "nepamětníky" těžko představitelné události způsobilo určitě také to, že jsem se 20 let v práci koukala z okna na Kobylí rybník a v prosinci mě odtud odvážela záchranka do krnovské nemocnice, kam jsem se již nikdy nechtěla po zkušenosti z roku 1984 dostat. Takže mi chvílemi připadalo, že jsem účastníkem vašeho příběhu... (J.H.)